Lis 22 2015
Status hrdosti – Kapitola třetí
Status hrdosti
Kapitola třetí
Výpad. Seknutí. Otočka, otočka. Seknutí. Ustoupit. Obrana. Skrčení, podkopnutí. Vztyk a sek. Otočka. Sek, sek, sek. Otočka, ústup, výpad, sek!
Celá udýchaná se narovnala a otřela si pot z čela. To nestačí. Více síly, rychleji, silněji, mnohem rychleji. Znovu se připravila do základního postoje a začala kolem sekat mečem v různých útočných i obranných pohybech.
,,Seii,“ ozval se za ní hlas.
Přestala s tréninkem a otočila se k siluetě muže. ,,Otče. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil.“
,,Nevzbudil,“ zavrtěl mírně hlavou muž opírající se o stěnu kousek od dveří. ,,Nemůžeš spát? Je příliš brzo ráno, aby jsi byl vzhůru a trénoval.“
Zasunula meč do pochvy u pasu, zhluboka se nadechla a vydechla a zcela uvolněná přešla k muži. ,,Zdál se mi sen z minulosti,“ přiznala se. ,,O dni, kdy jsem se poprvé začal učit šermířství. Jakmile jsem se vzbudil, nemohl jsem odolat nutkání trochu trénovat.“
Muž pokývl svou napůl plešatou hlavou. ,,Rozumím tvým pocitům, ale nepřeháněj to. Uspěchanost a zbrklost k ničemu nevedou, maximálně ke zranění; obzvlášť v tuto hodinu. Teď běž znovu spát.“
Sei na chvíli váhavě sklopila zrak k podlaze, než si odepnula opasek s mečem od pasu a odevzdaně pronesla: ,,Dobře, otče. Dobrou noc, tedy.“ Prošla kolem něj ven z místnosti a zamířila chodbou ke svému pokoji. Cítila, jak jí ještě z adrenalinu bije srdce, ale sama si uvědomovala, že její otec má pravdu. Zbrklé noční tréninky se slabou viditelností mohou vést akorát ke zranění. Proto sotva vešla do pokoje, odložila meč na své obvyklé místo, rychle se převlékla do suchého oblečení a znovu si zalezla do postele pod přikrývku.
S doufáním, že tentokrát se jí nebudou zdát žádné sny, nedobrovolně usnula na dobu dalších několika hodin.
Turnaj bojových umění? Přečetla si v duchu nápis na plakátu přibitém ke stěně jednoho stánku na náměstí.
,,Promiňte,“ oslovila ženu sedící v křesle u onoho stánku. ,,Co je to ten turnaj?“ ukázala na papír.
,,Copak jsi o tom neslyšel, chlapče?“ zeptala se překvapeně žena slabým hlasem. Když Sei zavrtěla hlavou, začala vysvětlovat. ,,Je to menší bojová slavnost,“ lehce se usmála. ,,Je povolena účast i běžným občanům, ale převážně je to soutěž, kde pánové přihlásí své otroky a ti pak mezi sebou bojují, dokud nezbude poslední. Výherce samozřejmě dostane příslušnou odměnu,“ podotkla.
,,Aha. Tady se píše, že se to koná zítra v malé aréně. Což znamená, že bych-“
,,Ani se neobtěžuj, chlapče,“ přerušila ji žena. ,,Není to místo pro takové, jako jsi ty.“
,,Hm?“
,,Sice se tomu říká slavnost, ale v realitě se otroci navzájem zabíjejí pomocí různých zákeřných taktik, jen aby vyhráli pro svého pána. Není jich příliš, co ve výsledku přežijí,“ odůvodnila. ,,Jestli máš ale přesto zájem, nebudu ti bránit.“
Sei se na ženu mile usmála. ,,Děkuji za varování. Můžu vás ujistit, že nemám zájem se účastnit. Pouze jsem byl zvědavý,“ řekla stále s úsměvem.
Pak podala ženě stříbrnou minci. ,,Vezmu si tři jablka, prosím,“ požádala ji.
Žena se na ni taktéž mile usmála a vzala si minci. ,,Děkuji.“
Sei v rychlosti vybrala z koše tři jablka. ,,Drobné si nechte,“ zarazila ženu, jak jí podávala několik měděných mincí na zpátek. ,,Nashledanou,“ rychle se rozloučila a odběhla od stánku.
,,Ele! Mikhu!“ oslovila je a hodila po každém jedno jablko.
,,Ouha!“ vyjekl El a sotva se mu podařilo ovoce chytit. ,,Nemůžeš dělat takový věci bez varování!“
,,Vždyť jsem vás varoval,“ namítla Sei s úšklebkem.
,,Chm!“ ozval se ještě nespokojeně El a zakousl se do jablka.
,,Jo, zjistil jsem, že se zítra odpoledne v malé aréně koná turnaj,“ oznámila jim. ,,Zítra nemáme trénink armády, nechcete se jít kouknout?“
,,Myslíš ten otrocký zápas?“ ujišťoval se Mikh.
Sei chvilku zaváhala s odpovědí. ,,Jo, přesně ten,“ řekla nakonec.
,,Ploč ne?“ souhlasil El s plnou pusou. ,,Šejnak nemáme nic jinýho na pláči.“
,,Mluv nebo jez. Vyber si laskavě jen jedno,“ okomentoval Mikh suše chování svého nej kamaráda. ,,Ale jo. Máme čas, tak proč tam nezajít.“
,,Fajn, tak dohodnuto,“ usmála se spokojeně Sei a sama se zakousla do jablka. ,,Kde se sejdeme, Mikhu?“
,,U arény bude asi dost lidí,“ uvažoval nahlas. ,,Co u kováře ulici od arény?“ navrhl pak.
,,Myslíš obchod toho starého, mlčenlivé chlápka?“
,,Jo, to je on.“
,,Tak jo. Začíná to v pět odpoledne, tak si dejme sraz někdy kolem čtvrté, ať stihneme koupit lístky.“
,,Domluveno.“
,,Jaký domluveno?! Nerozhodujte šecko beze mě!“ zaprotestoval El.
,,Dva proti jednomu,“ řekl na to jen Mikh. ,,Stejně by ses musel podřídit.“
,,Takže jste radši došli k závěru, že ptát se na můj názor je zcela zbytečný?!“
,,Přesně tak. Stejně by to byl sotva rozumný názor,“ shrnul to Mikh provokačně.
,,Což- Hej! Tak tohle bylo už moc i na mě!“
,,Copak sis ještě nezvykl?“ ušklíbl se Mihk a v klidu se zakousl do jablka.
,,Ty zatracenej! Tentokrát za to vážně zaplatíš!“ křikl plavovlasý mládenec, rychle okousal zbytek jablka a skoro ihned ho polkl. ,,Dělej! Jdeme si to rozdat! Jestli tě porazím, hezky se mi omluvíš a pozveš na příští oběd!“ vyzval ho Elereth.
,,Jak chceš. Ale v opačném případě veřejně připustíš, že tvé názory nemají žádnou cenu a na oběd mě zveš ty,“ souhlasil rychle Mikhail s pobaveným úšklebkem.
,,Dělej, Seii! Okamžitě padáme na cvičiště! To je odtud nejbíž!“ prohlásil El a vyběhl vpřed; cestou zároveň vyhodil ohryzek do jednoho z košů. Mikh ho s lehkým úsměvem následoval.
Jak Sei běžela za nimi, nemohla se ubránit smíchu, který se dral ven z jejího těla.
Upírala pohled na mladou ženu tmavší pleti. Její vlasy byly uhlově černé a svázané v dlouhém copu, oči sytě modré barvy. Byla vysoká, opravdu hubená jen s malým poprsím a úzkými boky. Přesto vyzařovala dostatek ženského šarmu. Sei z ní doslova nemohla spustit oči, sledovala každý její pohyb, každé nepatrné zvlnění, každý sotva postřehnutelný úhyb do strany. Dokonce i když černovláska spadla na zem, Sei zůstávala nadále okouzlená jejími činy a chováním. Pak se obraz mladé ženy nějak zakymácel, Sei otočila hlavu a pohlédla na plavovlasého blonďáka po její levici, co do ní trkal loktem. Něco jí s mírným úsměvem říkal a zároveň ukazoval prstem směrem dolů. Všimla si, že Mikh, částečně schovaný z jejího zorného pole za Elerethem, taky něco začal říkat. Pak si uvědomila, že i ona sama něco říká, na což se El viditelně začal smát. Sei však jen opět pohlédla na černovlásku, která znovu stála na nohou, a po chvíli zavrtěla hlavou.
V tom se její pohled začal pomalu zatemňovat, dokud Sei neviděla nic než tmu.
Pak se probudila.
,,Pro kolik to bude?“ zeptal se muž za stolkem před arénou.
,,Pro tři,“ odpověděl Mikh a vytáhl měšec s mincemi.
,,První, druhá nebo třetí oblast?“ ptal se dál.
Mikh se zběžně podíval na Sei a Ela a pak hromadně rozhodl. ,,Druhá bude stačit.“
,,Devět flórů,“ pronesl následně muž a nastavil ruku.
Mikh beze slova napočítal devět stříbrných mincí a položil je do jeho velké dlaně. Následně sám obdržel na zpátek tři lístky.
,,Díky,“ řekl ještě rychle a odešel bokem k Sei a Elovi.
,,Devět?!“ zvolal El. ,,To je drahý!“
,,Tři mince na osobu,“ promluvila Sei. ,,Myslím, že to je běžná cena.“
,,První oblast by byla rozhodně o dost dražší,“ poznamenal Mihk. ,,A ze třetí bychom asi špatně viděli, tak jsem usoudil, že druhá bude nejlepší volbou.“
,,Jo, s tím souhlasím,“ přikývla Sei. ,,Každopádně, pojďme se postavit do řady u vstupu. Stáli jsme na lístky déle, než jsme očekávali a už nám nezbývá moc času.“
,,To je fakt.“
Prošli kolem hloučku lidí postávajících v řadě na lístky a vydali se naokolo kolem kulaté budovy malé městské arény s názvem Seirath. Podle všeho byla postavena někdy před skoro sto lety a využívala se jako hlavní místo pro gladiátorská utkání. Poté, co ale byla následně postavena o dost větší a významnější aréna, většina hlavních soubojů byla přesunuta tam. Proto byla v současnosti budova skoro polovinu času nepoužívaná a větší akce se v ní pořádaly jen výjimečně. Dnešek byl jednou z těchto výjimek.
,,Támhle je dost místa!“ ukázal El kousek před ně na neobsazenou část kruhové lavičky. Prošli kolem několika již sedících lidí a posadili se.
,,Fíha! Brzy to začne! Vážně se těším!“ zajásal Elereth. Mikh jen zavrtěl hlavou nad jeho nadšením.
Sei taky vrtěla hlavou, ale z jiného důvodu. Rozhlížela se totiž po okolí. Jak jsem si myslela… tohle místo…
,,Vážení pánové a dámy!“ ozval se najednou hlas. Sei pohlédla dolů k aréně a všimla si muže stojícího uprostřed s rozpaženýma rukama. Všechen hluk rázem v okamžiku utichl. ,,Dovolte mi přivítat vás na dnešním turnaji bojových umění. Mé jméno je Krill le Rabath a dnes budu vaším komentátorem. Dnešního festivalu se bude účastnit šedesát tři bojovníku různých věků, pohlaví i ras. Ti všichni se spolu utkají v hromadném boji všichni proti všem. Ten, kdo bude jako poslední stát na nohou, získá odměnu sto padesát flórů. Předem varuji všechny slabší povahy: připravte se, že bude stříkat krev a bude se umírat!“ Na ta slova se arénou ozval jásot několika hrdel.
Jakmile hukot trochu ustal, rozhodl se Krill le Rabath pokračovat. ,,Tak tedy, bez dalšího zdržování, přivítejme naše dnešní účastníky!“
Za dalšího bouřlivého jásotu se z boku arény začali dovnitř sypat opravdu různí lidé. Někteří velcí, jiní malí, někteří s pořádným brněním, další sotva v nějakém oblečení. Jedna věc ale byla stejná pro všechny. Každý z nich do posledního byl viditelně řádně ozbrojen. Nepochybně nebyl nikdo, kdo by neměl přinejmenším dvě zbraně.
Sei je bedlivě sledovala, jak vcházeli do středu, ale v tom velkém počtu sotva dokázala rozpoznat osobu, kterou hledala.
Komentátor se mezitím sám přesunul do první řady v hledišti. ,,Všichni tito lidé se rozhodli postavit tváří v tvář možné smrti a přijmout tuto výzvu. Ač někteří na příkaz svých pánů, přesto teď hrdinsky stojí přímo před našima očima. Pojďme společně zhodnotit, kdo z nich je nejsilnější a být svědky statečného konce života spousty z nich.“
Upřímně řečeno, Sei ta slova nebrala zrovna nejlépe. Bylo prakticky zřejmé, že se sem lidé přišli jen podívat na několik brutálních smrtí a bavit se u toho. Přesto se ale dříve pevně odhodlala, že udělá cokoliv, aby zesílila. A přesně tenhle typ boje na život a na smrt jí dá nepochybně spoustu rad do budoucna. Proto jen zatnula pěsti a vyčkávala, než to vypukne.
,,Tak tedy, všichni se připravte!“ Na tento pokyn účastníci tasili své různorodé zbraně a obezřetně se postavili do svých postavení. ,,Tímto zahajuji tento slavností turnaj! Boj!“
V dalším okamžiku se bojovníci vrhli jeden na druhého a začali se surově bít, sekat a zabíjet. Netrvalo dlouho, než se objevily první oběti a za řevu diváku padali jeden za druhým bojovníci k zemi.
V té chvíli ji Sei spatřila. Nádherně okouzlující černovlasou ženu. S každou její otočkou za ní vlál dlouhý cop havraních vlasů a její mandlově nahnědlá pleť působila zvláštním exotickým dojmem. Soustředila se na ni a zaujatě ji pozorovala. Sei nemohla přijít na to, co jen se jí na jejích pohybech nezdá. Spatřila, jak žena rázem ztratila rovnováhu, když zavadila o nějaké tělo na zemi a spadla na zadek. Po chvíli se ale zase zvedla. Následně do Sei El zadloubal loktem a ta se na něj obrátila. Měl na tváři lehce pobavený úsměv a ukazoval směrem dolů. ,,Vidíš tu černovlasou holku? Je fakt naprosto neschopná. Všem útokům sotva uhýbá a sama nedokázala zasadit jedinou ránu. Teď dokonce spadla.“
,,Je pravda, že vypadá jako by byla na špatném místě,“ souhlasil Mikh zcela vážně.
,,Myslíte? Já nějak nevím…“ reagovala Sei.
,,Hahaha, co bys na tom chtěl vědět? Viditelně neumí vůbec bojovat,“ smál se El, zatímco se Sei opět obrátila na černovlásku. Tentokrát ji ještě zaujatěji sledovala. Něco tu prostě nehraje, uvažovala zmateně. Pokud opravdu neumí bojovat, jak je možné, že jsou všechny její pohyby tak hladce plynulé? Je pravda, že sice uhýbá všem útokům jen tak tak, ale to taky znamená, že ji zatím nikdo nedokázal trefit. I když polovina bojovníků je už mimo hru, ona zůstává nezraněná a dokonce sama ani pořádně nebojovala. Ne… nebojovala vůbec. Ještě nezasadila jedinou ránu! Upřeně pozorovala ženu, jak se hýbe, každičký sebemenší pohyb a jen vrtěla hlavou neschopná věřit tomu, co vidí. Žena úhledně a zcela nenápadně uhýbala všem útokům v poslední možné chvíli jen tak akorát, aby žádný útočník nestihl změnit směr útoků a sám bezmocně ztratil rovnováhu. Meč samotný taky používala k manévrování místo útočení a na první pohled nesmyslné máchání zbraní ve vzduchu jí ve skutečnosti pomáhalo v otáčení a udržování rovnováhy. Sei jen mlčky třeštila oči nad mistrovskou technikou oné ženy. Proč… se mi o ní zdálo? pomyslela si najednou, neschopna však najít odpověď.
Když bylo zápasníků zhruba posledních deset, zaútočil jeden muž soustředěně přímo na černovlásku, která se tak tak vyhýbala jeho meči v podivných a na oko nemotorných pohybech. Přečkala takhle několik úderů, než z naprosto neznámého důvodu ukročila na špatnou stranu a soupeř ji tak zasáhl mečem. Žena se zhroutila k zemi a zůstala ležet. V té chvíli se na muže vedle ní nařítil další bojovník a začali spolu zápasit. Sei nechápavě koukala na povalenou černovlásku, ignorujíc hlasy jejích kamarádů a ostatních přítomných. V hlavě si přehrávala onu scénku, kdy byla zasažena a pak jí to došlo. On ji ve skutečnosti nesekl. Trefil ji plochou částí čepele, takže přinejhorším může mít modřinu nebo lehkou zlomeninu. Přesto zůstává ležet na zemi. Proč? Že by to bylo úmyslné? Je možné, že počkala na chvíli, kdy se k nim bude blížit další účastník vřavy, který by s jistotou zaměstnal onoho muže, aniž by měl šanci si vůbec potvrdit, že ženu opravdu vyřídil? Ne, nepřemýšlím nad tím jenom moc…? Tím si Sei nebyla jistá.
Jeden fakt ale zůstával: až do samotného konce se už žena ze země nezvedla.
,,Heh, no nevím, či za to ty peníze vůbec stály. Stejnak nakonec vyhrál nějakej svalnatej obr, žádný překvápko se nekonalo,“ pronesl nespokojeně El, zatímco procházeli uličkou směrem od arény.
,,Co bys chtěl? Většina bojovníku byli přihlášení otroci, kteří ani neměli úmysl bojovat. Kromě několika zoufalých šílenců se ve směs snažili co nejmírumilovněji prohrát a sami nikoho závažně nezranit. Určitě jich několik umřelo, ale většina se z toho dokáže vyléčit,“ objasnil mu situaci Mikh.
El se na něj nakysle díval. ,,Hele vždycky sem si to říkal, ale to tvý rozumování mi často pěkně leze krkem. Nejsem slepej ani blbej, abych nevěděl vo co jde.“
,,Ah… promiň,“ omluvil se zcela upřímně Mikh. ,,To jen že ty obecně vyzařuješ takovou tu auru a navíc podle zkušeností z minulosti jsem usoudil, že je lepší ti takové věci vysvětlovat.“
,,Ty… za-tra-ce-nej!“ vypěnil zase El. ,,Zase si koleduješ! Copak si zapomněl, jak sem tě zrovinka včera porazil?!“
,,Hm?“ zarazil se Mikh uprostřed chůze a váhavě se podíval na blonďáka. ,,Počkat… Myslíš tu jednu výhru z pěti?“ ujišťoval.
,,Z jakejch pěti sakra?! Jasně sem tě porazil.“
,,No tak to teda ne. Přestaň laskavě zapomínat to, co ti nepřijde vhodné,“ namítl Mikh. ,,Zítra mi hezky platíš oběd. Že jo, Seii?“
,,Eh?“ vydala ze sebe překvapená Sei. Za ty tři týdny, co spolu strávili, si oblíbila rozhovory mezi nima dvěma, protože byly osvěžující i zábavné. Ve chvíli, kdy se do nich ale měla zapojit, to už byla jiná věc. ,,Um… Pokud vím, tak Mikh vyhrál čtyři ku jedné,“ vzpomínala.
,,Hej!“ křikl na ni El. ,,To snad ne?!“
,,Ale jo. Jen zkus zapojit mozek a povzpomínat,“ doporučil mu brunet a zase se dal do chůze.
El se vydal za ním a ještě nějakou dobu něco nespokojeně brblal, než to konečně vzdal.
Sei však teď přemýšlela nad něčím úplně jiným. Nemohla vypustit z hlavy onu ženu a její pohyby.
Po chvíli zastavila ona.
,,Hm? Vo co jde?“ zeptal se jí překvapeně El.
,,Vzpomněl jsem si, že mám doma něco na práci,“ oznámila Sei. ,,Promiňte, musím hned jít. Uvidíme se zítra,“ dodala, rychle jim mávla na rozloučenou a rozeběhla se ulicí.
,,Poč-“ křikl za ní blonďák, ale v půlce slova se zarazil, protože Sei utíkala bez ohlížení pryč. ,,Občas je fakt divnej,“ okomentoval její chování.
,,Co ty víš. Třeba to je nějaký závažný důvod. Jinak by tak nespěchala.“
,,Hm…?“ zaváhal El nad jeho slovy. Pak se zasmál. ,,Haha, kdyby tě teď tak slyšel Sei.“
,,Cože?“ nechápal Mikh.
,,Řek si ‚nespěchalA‘,“ poznamenal. ,,Sei by se na tebe za to určitě naštval.“
,,Ah!“ Mikh se rychle chytl za pusu. Pak dal ale ruku pryč a namísto toho se usmál. ,,Jen jsem se přeřekl. Ale máš pravdu, tak mu to hlavně neříkej,“ pronesl lehkovážně.
,,Hmm, dyž mi odpustíš ten zítřejší oběd…“
,,Ani to nezkoušej,“ zasmál se Mikh. ,,Maximálně si s tebou dám další zápas.“
,,Tak platí!“
Prohledávala truhlici, vytahovala z ní různé zbraně a zase je schovávala dovnitř. Zkoušela i zbraně zaházené kdesi vzadu na hromádce, pohřbené prachem, ale taky neúspěšně.
,,Bože… Všude je plno špatných zbraní a zrovna když člověk jednu potřebuje, nikde nic,“ mumlala si nespokojeně. Už se to chystala vzdát, když v tom si všimla meče ležícího v rohu, který ještě nezkoušela. Zvala ho do ruky a čepel šla okamžitě k zemi, až si málem vykloubila zápěstí. ,,Uch!“ vydechla překvapeně. Pak chytila meč silněji do obou rukou. Chvíli si ho prohlížela, potom ho položila na svoji paži kousek za rukojetí, ale meč se sám převážil a svezl k zemi za čepelí. Perfektní.
,,Seii? Jsi to ty?“ ozval se najednou hlas a do místnosti vešel vysoký muž. ,,Co to vyvádíš? Neříkal jsi, že jdeš s přáteli do města?“ zeptal se, jakmile spatřil dívku obklopenou spoustou zbraní.
,,Taky že jsem ve městě ještě před chvílí byl. A omlouvám se za hluk, něco jsem hledal. Což mi připomíná, otče, mohl bych si nechat tento meč?“ zeptala se Sei a přešla ke svému otci s mečem. Ten si ho zběžně prohlédl.
,,Ten meč je ale naprostý odpad. K čemu by ti byl?“
Sei se na tváři objevil lehký úsměv. ,,Něco bych rád vyzkoušel.“
Muž pokrčil rameny a zase se k ní otočil zády. ,,Dělej, jak myslíš,“ řekl pak a odešel.
,,Děkuju,“ reagovala spokojeně Sei. Rychle pouklízela různé zbraně a vyběhla z místnosti. Procházela dlouhou chodbou, než vešla do jiného pokoje, který byl pro změnu úplně prázdný. Tady vždy za ty roky trénovala, když byla třeba. Tichá, prázdná místnost, kde ji nic ani nikdo nerušil.
Postavila se do středu místnosti a natáhla před sebe ruku s mečem. Chvilku ji tak držela, pak si mečem protočila v dlani. A následně svěsila roku zase dolů. Tohle bude těžší, než jsem čekal. Meč bylo extrémně těžké udržet, příliš těžká čepel převažovala rukojeť a jenom držet zbraň vzpřímeně před sebou bylo namáhavé jak na svaly, tak i na zápěstí. Jakmile si pak protočila rukojetí v dlani, nemohla už meč dále unést.
Po chvíli znovu zvedla zbraň před sebe a zaujala základní postavení. Tentokrát zkusila piruetu. Sotva se však zatočila dokola, okamžitě zjistila, že nemůže zastavit a její lehké tělo se jen bezmocně točilo za čepelí meče. Nakonec se jí už nepodařilo správně překládat nohy a místo toho o svoji nohu zakopla. S krátkým výkřikem se řítila k zemi, zatímco meč jí vyletěl z ruky.
Tvrdě dopadla obličejem na zem. ,,Au…“ zvedla se po pár sekundách pomalu do sedu. Prsty kontrolovala, jestli si při pádu náhodou nezlomila nos, k její úlevě naštěstí ne. ,,Sakra. To bylo hodně nebezpečné.“ Chvíli jen očima koukala na meč ležící opodál, pak se zvedla z parket a přešla k němu. ,,Jde se pokračovat…“
Vzala meč do dlaně, na chvíli v soustředění sklopila víčka a pak se znovu uzavřela jen ve svém vlastním světě.