Lis 23 2018
Teambuilding – Second Life vs realita
Jako součást výuky jsme zkoušeli jednu týmovou aktivitu po 5 lidech.
V Second Life jsme měli za úkol pomocí diskuze přes mikrofón seřadit naše avatary do přesné řady podle našeho jména, příjmení, věku a nicku avatarů. V realitě jsme se postavili na židle v řadě a museli se stejně tak řadit, aniž bychom šlápli na zem.
Second Life mi v tomto ohledu přišel o něco těžší. Všichni se navzájem překřikovali přes mikrofony, vznikal nepříjemný šum. Nepřišlo mi to ani jako dobrý způsob seznámení. Ostatní mi řekli, jak se jmenují a jak jsou staří, ale měla jsem problém představit si v hlavě konkrétní osoby, jelikož jsem nevěděla, kdo je kdo. Stejně tak bylo poměrně těžké postavit avatary do rovné řady, jelikož ve hře je délka kroku do určité míry nastavená. Také jsem neměla pocit, že by někdo na základě téhle hry více poznal mě, ani že bychom si vybudovali nějaké týmové pouto.
V realitě byla hra o poznání jednodušší. Když se mi spolužáci představili, mohla jsem si je konečně spojit s konkrétním obličejem a ne pouhým avatarem. Bylo snadnější se pohybovat i seřadit, přestože udržet rovnováhu na židlích dalo občas zabrat. Nikdo se nepřekřikoval, protože jsme viděli, když někdo otevíral pusu na rozdíl o SL, kde jsme nevěděli, jestli někdo jiný zrovna taky nezapnul svůj mikrofón. Časově to také bylo o dost méně náročné. Jako další detail je i fakt, že naživo nedocházelo k šumu způsobenému technikou ani ke zkreslování hlasů. Hra byla sice krátká, takže nemůžu říct, že by to příliš prohloubilo naše týmové vztahy a spolupráci, nicméně aspoň jsem už viděla, se kterýma lidma to vlastně mluvím a spolupracuji.
Na závěr mám tedy názor, že současné virtuální prostředí se v záležitostech seznamování, spolupráce a prohlubování vztahů s realitou ještě zdaleka nedá srovnávat. Kdo ví, jak tomu ale bude, když se technologie budou neustále dále vyvíjet.
