Lis 23 2018
Úkol v terénu
Jeden z úkolů do předmětu Live in Second Life byla práce v terénu. Součástí tohoto úkolu jsem měli vyhledat nějaký přístroj pro vniknutí do virtuální reality a napsat o své zkušenosti.
Já konkrétně jsem navštívila Laser Manii v Olomouci a využila jejich nabídky herních virtuálních realit. Konkrétní hra se jmenovala Deadly Hunter.
Dostala jsem herní set v podobě VR brýlí a dvou ovladačů do rukou. Mým úkolem bylo hrát lukostřelce a zabíjet příšery, které na mě útočily. Celý princip spočíval v tom, že jsem vždy sáhla pravou rukou za záda, pomocí zmáčknutí čudlíku na ovladači jsem uchopila šíp a vytáhla z toulce. Ten jsem následně přiložila k luku, napnula tětivu a vystřelila.
Jednalo se o mou první zkušenost s takovouto virtuální realitou a musím říct, že jsem byla mile překvapena. Na první pohled bylo zřejmé, že jsem v herním prostředí, grafika nebyla dokonalá. Nicméně viděla jsem kolem sebe 360°, slyšela zvuky a opravdu se ve hře pohybovala a interakovala s ní.
Konkrétně mnou vybraná hra byla velice náročná. Monstra ke mně běžela a já se je snažila zastřelit šípy. Jelikož vystřelit i jen jediný šíp vyžadovalo několik výše zmíněných kroků, o to více zabolelo časté minutí. Příšery se následně přiblížily dost blízko, aby na mě mohly útočit. Byly 2x větší než já a upřímně mě v té chvíli přepadala hrůza a rozbušilo se mi srdce. Tady to způsobilo menší paniku, což vedlo i k situacím, kdy jsem šíp omylem pustila z ruky dřív, než jsem ho stihla vystřelit. Časem jsem si na pohyby samozřejmě zvykla a vše bylo o poznání jednodušší. O dvě úrovně výš po mně nějaké monstra i házela oštěpy, takže jsem k tomu všemu musela i uhýbat do stran, takže jsem z toho měla i menší tělocvik. Jakmile jsem ale deset minut střílela z ruku, začaly mě strašně bolet ruce. Abych správně vystřelila, levou ruku jsem po celou dobu musela mít napnutou před sebe zatímco tou pravou jsem sahala pro šípy a natahovala tětivu. To vše navíc pod psychickým tlakem.
Vzhledem k tomu, že mi ze začátku uniklo z úst několik zděšených výkřiků a nadávek, slečna z obsluhy se mě starostlivě zeptala, jestli nechci více pohodovou hru. Nicméně i přes hrůzu a adrenalin, které jsem cítila, mě tato hra a střílení z luku opravdu bavilo, čehož si jde všimnout i na fotce s mírným úsměvem.
Po hře jsem se cítila velice psychicky i fyzicky unavená a jsem plně přesvědčena, že těch 15 minut stačilo. Nicméně ráda bych to v budoucnu znovu zkusila.
